Syn Boží: 1. Starý Zákon. V hesle *Syn, je naznačeno, že jednotlivci téhož druhu jsou v semitských jazycích nazýváni »synové«, takže výraz s. B. může být prostě označením božstva. Kdo patří k rodu božstev, může být nazýván s. B. Tak v Gen 6:2 , Gen 6:4, kde jsou s-ové Boží protikladem dcer lidských [= žen], s-ové Boží = =božstva, božské bytosti. Naproti tomu v Ps 82:6 jsou sice »bohové« paralelním výrazem »synů Nejvyššího«, ale míněni jsou pozemští králové [sr. níže o titulu s. B. pro krále], proti kterým se v NZ staví Král králů jako ten, který jediný má plný nárok na titul S. B. [John 10:34]. Zato u Job 1:6 ; Job 38:7 jde o božské bytosti, podrobené ovšem a podřízené bezpodmínečně Hospodinu, dokonce včetně Satana! Dan 3:25 vkládá do úst pohanského krále aram. výraz bar ’eláhîn [= syn božstev, božská bytost] podobně jako 5,11 [»moudrost bohů«] a 4,5 [»duch bohů svatých«]. V ústech pohana je to výraz zcela přiměřený, pozvedající osloveného na úroveň krále jakožto s-a B-ho. Dan 3:28 jej ovšem vykládá jako anděl. Některé rukopisy LXX chápou tak i Gen 6:2 , Gen 6:4; Job 1:6 ; Job 38:7; Ps 82:6; Dan 3:25, kde hebr. »s-ové Boží« překládají výrazem »andělé Boží«. Prvokřesťanští vykladači [Julius Africanus, Chrysostomus, Cyril z Alexandrie a Hieronymus] chápali výraz »s-ové Boží« v Gen 6:1 - Gen 6:4 ve smyslu ctitel Boží, [zřejmě ve snaze zabránit snížení Hospodina na úroveň pohanských bohů, u nichž plození potomků bylo běžným zjevem. Vycházeli z toho, že potomci Setovi na rozdíl od Kainovců představovali pravé ctitele Boží na této zemi. Zde však se o nich nemluví. Právě protiklad k dcerám lidským ukazuje, že byly míněny bytosti nadzemské, jakož i staří Izraelci si představovali nebe oživené. Pochopitelně to byla též stvoření svrchovaného Boha, ne jeho tělesní potomci. Smysl tohoto nesnadného oddílu je ukázat naprostou porušenost světa. Člověk ve svém pádu zašel tak daleko, že se přímo poddává démonům místo samému Hospodinu. Zdůvodňuje se tak neodkladnost potopy a stvoření nového lidstva v Noémovi. B.].

V hesle *Syn, 7 bylo ukázáno, že s-y Chámosovými mohou být míněni ctitelé Chámosovi [Num 21:29; Jer 48:46]. Podobně u Mal 2:11 jsou ctitelky pohanských božstev nazývány »dcerami boha jiného«. Izrael je představován faraónovi jako s. Hospodinův [Exod 4:22] snad ve smyslu ctitel Hospodinův, jistě jako vyvolený Hospodinův. Podobně jest rozuměti obratu »Synové jste Hospodina Boha vašeho« [Deut 14:1; sr. 32,5n.19; Ps 73:15; Isa 1:2 ; Isa 30:1 ; Isa 43:6n; Jer 31:20; Hos 11:1]. I v Babylonii se užívalo výrazu s. se jménem božstva k označení těch, kteří toto božstvo uctívali a spoléhali na jeho ochranu a péči. Lze tedy s některými vykladači Gen 6:2 chápat i jako protiklad ctitelů Božích proti dcerám těch lidí, kteří pravého Boha neznali, i když toto pojetí snad vnáší do textu duchovnější názor. Smysl vypravování by byl pak ten, že ctitelé Boží vzhlíželi po dcerách jiných lidí a brali je sobě za manželky. Z manželství sice vyrostli »mocní, muži na slovo vzatí«, obrové [Gen 6:4], ale propadli Božímu soudu. Nejde tu tedy ani o anděly, ani o božstva, ani při jejich potomcích o jakési polobožské bytosti, i když je tu užito mythologických výrazů, nýbrž o ty, kteří uctívali Hospodina a stali se mu nevěrnými.

Zvláště o Izraelovi [a Efraimovi], jak už bylo připomenuto, se užívá tohoto označení s. B., aby tak byla vyjádřena jednak Boží otcovská, výchovná a formující péče a vyvolující láska, jednak nutnost povinné úcty a poslušnosti se strany Izraele [Isa 1:2 ; Isa 30:1 ; Isa 45:11, sr. Deut 1:31 ; Deut 8:5 ; Deut 14:1n; Ps 103:13; Jer 3:19 ; Jer 31:9 , Jer 31:20]. Zvláště v *apokryfických knihách a *pseudepigrafech Izraelci se pokládali za s-y B., protože patřili k lidu, jenž uctíval Hospodina.

Ve starověku i králové byli považováni za s-y B., a to ne jen v obrazném smyslu. Egyptští faraónové se pokládali za potomky božstva Re‘, ba přímo za jejich vtělení. Alexander Veliký mohl být prohlášen za s-a Ammona Re‘ jen tehdy, když popřel, že jeho otcem byl Filip Makedonský. U Izraelců to nešlo tak daleko, ale - byť i s výhradami - celkem se věřilo v určitou božnost králů, t. j. v jejich úzkou souvislost s Bohem [2Sam 14:17 , 2Sam 14:20] jakožto vykonavatelů svrchovanosti Boží na tomto světě [viz Bič I., 157nn]. Bylo to patrno zvláště při t. zv. novoročních nastolovacích slavnostech, kdy Bůh byl zastupován králem [viz Bič II., 253]. Král jako představitel Boží byl při tom nazýván s-em B-m [Ps 2:7, sr. 2Sam 7:14; Ps 89:27n; Zech 12:8]. Ale při starozákonním vědění o přísném odstupu mezi člověkem a Bohem jde jen o titul snesitelný navíc toliko právě s výhledem na budoucího, od Hospodina vyslaného Pomazaného, Mesiáše [J. B. Souček, Utrpení Páně, 125]. Sem je nutno započítat i všecka místa, kde LXX hebr. ‘ebed Jahve [= *služebník Hospodinův] překládá řeckým pais theú [= dítě, syn Boží]. Daleko častěji je Mesiáš ovšem spojován se jménem Davidovým. *Syn, 12.

2. V Novém Zákoně. 1. Kristus jako S. B. Jde o překlad slov pais [= dítě, chlapec] a hyios [= syn] především ve vztahu k Ježíši Kristu, při čemž pais bývá někdy Kralickými přeloženo výrazem služebník [Matt 12:18 = Isa 42:1, viz *Služebník Hospodinův]. Při křtu Ježíšovu se ozval hlas s nebe: »Ty jsi ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo« [Mark 1:11 = Luke 3:22; Matt 3:17]. Tento hlas potvrdil, že se splnilo zaslíbení z Isa 42:1, jež předvídá vylití Ducha sv. na Mesiáše. Mnozí vykladači se pak domnívají, že také John 1:29 , John 1:36 je citátem z Isa 53:12, protože aram. taljá’, jež je tlumočeno řecky amnos [= beránek], znamenalo obojí: beránka i syna, případně služebníka. Podobně prý řecké arnion [= beránek], jež se ve Zj vyskytuje 28krát jako označení Ježíše Krista, vztahovalo se na *Služebníka Hospodinova z Deuteroizaiáše. Podobně je Kristus označen jako S. B. ve Acts 3:13 , Acts 3:26 ; Acts 4:27 , Acts 4:30 [řecky pais]. Při tom je příznačné, že toto označení je obvyklé jen na půdě palestinského prakřesťanství. Na půdě hellenistické se uchytil spíše titul hyios tú theú [viz níže!]. Ježíšův titul s. B. na citovaných místech má vyjádřit, že se v něm splnilo zaslíbení o trpícím služebníku Božím a výkupné moci jeho utrpení. Není pochyby o tom, že Ježíš sám ve většině svých výroků o sobě myslil na Služebníka Hospodinova z Iz 42 a 53.

Poněkud jinak se to má s místy, kde jde o překlad řeckého hyios [= syn], jež se vyskytuje buď ve spojení S. B. [»můj Syn«] nebo samostatně: Syn. I tu jde především o označení Mesiáše, zvláště pokud je tohoto výrazu užito pohany nebo odpůrci Ježíšovými. Centurio pod křížem prohlašuje, že Ježíš byl jistě S. B. [Matt 27:54; Mark 15:39]. Nevíme, co tímto výrokem přesně myslil. Mohl to být titul Mesiáše — centurio žil přece mezi Židy a slyšel o židovské mesiášské naději —, spíše však byl tento výrok vyvolán počínáním Ježíšovým na kříži: kdo takto umírá, je jistě něco víc než pouhý člověk. Snad chtěl říci, že Ježíš patří nikoli na lidskou, ale na Boží stranu [sr. Luke 23:47 s výrokem, obsaženým v knize Moudrosti 2,18: »Jestliže ten spravedlivý jest syn Boží, spomůžeť mu a vysvobodí jej z rukou protivníků«]. V posměchu Židů u Matt 27:40 , Matt 27:43 [sr. Mark 15:32; Luke 23:37] jde zřejmě o mesiášský titul, který si Ježíš přisvojoval. Stejně je tomu ve výrocích ďáblových ve vypravování o pokušení Ježíšovu [Matt 4:3 , Matt 4:6], ve vyznání Natanaelově [John 1:50] a v otázce veleknězově [Matt 26:63; Mark 14:61; Luke 22:67 , Luke 22:70, sr. Luke 1:32]. Podobně je tomu ve svědectví »hlasu s nebe« při křtu Ježíšovu a při jeho proměnění [»ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo«, Matt 3:17 ; Matt 17:5; Mark 1:11; 9.7; Luke 3:22; 2Pet 1:17], při čemž je zdůrazněna myšlenka Božího vyvolení k mesiášskému úkolu [sr. Isa 42:1]. Toto Boží vyvolení je u Luke 1:35 spojeno se zrozením Ježíšovým [sr. Isa 49:1 , Isa 49:5], ve Acts 13:32n na základě Ps 2:7 s jeho vzkříšením. Chce se tím říci, že to, co začalo zrozením Ježíšovým [sr. Rom 1:3], bylo aktualisováno vylitím Ducha sv. na Ježíše v okamžiku jeho povolání za Mesiáše [Acts 4:27 ; Acts 10:38] a potvrzeno jeho vzkříšením [sr. Rom 1:4]. Podobně u John 1:34 je pojmem S. B. vyjádřeno mesiášské povolání Ježíšovo [sr.John 1:49].

Ale toto mesiášské povolání má také svou vnitřní stránku. Je spojeno se synovstvím ve zvláštním slova smyslu. Nejde tu o pouhý titul. Nz poselství lze snad krátce vyjádřiti takto: Ježíš Kristus je Mesiáš, protože je Syn, ne však obráceně: Ježíš Kristus je Syn, protože je Mesiáš. Je příznačné, že podle synoptiků [prvních tří evangelií] Ježíš o sobě nikde neužívá plného titulu S. B., snad proto právě, že to byl příliš běžný titul pro Mesiáše, jenž ztratil svůj hlubší obsah a měl už příliš politické zabarvení. Jen u Matt 27:43 tvrdí přední kněží, zákoníci a starší, že Ježíš pravil: »Syn Boží jsem«. Mluví-li Ježíš o sobě, přikládá si prostě jméno Syn [Matt 11:27; Mark 13:32 a snad i Matt 28:19]. Také v podobenství o vinici [Matt 21:33nn; Mark 12:6; Luke 20:13] a o svatbě, kterou Král vypravil svému synu [Matt 22:2nn], zmiňuje se skrytě o svém synovství, rovněž v otázce Petrovi, zda synové královští jsou povinni platiti daně [Matt 17:25n], a ovšem ve svém rozhovoru se zákoníky o Davidově Synu a Davidově Pánu [Matt 20:30n; Mark 10:47; Luke 18:38n]. Nejpříznačnější však pro jeho poměr k Bohu je jeho běžný zvyk mluviti o něm jako o »svém Otci« [Matt 7:21 ; Matt 10:32 ; Matt 12:50 a j.]; vyjadřuje tím svůj jedinečný vztah k nebeskému Otci, který Luke 2:49 předpokládá už u dvanáctiletého Ježíše. Matt 11:27 vyjadřuje, že vzájemný vztah mezi Otcem a Synem je naprosto dokonalý. Nejen, že podstata Boží je Ježíšovi naprosto průhledná, takže tu není nic z onoho tajemství a z onoho pocitu nezbadatelnosti, jichž si byli vědomi proroci ve svém vztahu k Bohu; nejen, že Ježíš má dokonalou znalost Boha, jež je přístupna druhým jen jeho prostřednictvím, ale i Ježíš Kristus je dokonale znám Otci a jen Otci. Ježíš jako Syn a Bůh jako Otec mají vše společné. Syn je jedinečným, dokonalým zjevením Otce. Proto jen on může být nazván Synem v pravém slova smyslu. Proto může říci, že má užší vztah k Bohu než andělé, kteří jsou v nebesích [Mark 13:32]. Odtud plyne i jeho autorita, s níž vystupuje [»ale já pravím vám«, Matt 5:27n , Matt 5:31n , Matt 5:33n , Matt 5:38n]. Odtud však plyne i jeho naprostá poslušnost Otce za všech okolností života. Právě tímto poslušným synovstvím se mohl stát přemožitelem satana [Matt 4:1nn] a vykupitelem člověka. Něco z tohoto jedinečného poměru Ježíšova k Otci postřehli už za jeho pozemského života nejen jeho učedníci [Matt 16:16, sr. John 6:69], kteří jej přijali jako skutečnost s věřícím srdcem ještě před jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, ale i jeho odpůrci, dokonce i ďábelníci [Matt 8:29]. To, že se Ježíš prohlašoval za Mesiáše, by nestačilo Židům, aby jej obvinili z rouhání. Ale to, že se prohlašoval za Mesiáše na základě svého jedinečného synovství Božího, bylo pro ně urážkou Božího majestátu [sr. John 5:18 ; John 10:33nn].

Ježíšovo synovství Boží je ústředním thematem Janova evangelia a janovských spisů. Ježíš se modlí k Bohu jako k Otci a děkuje mu za to, že ho vždycky slyší [John 11:41]. Vůle Otcova je pramenem a pozadím jeho poslání na světě [John 10:36], mluví jen o tom, čemu jej Otec naučil [John 8:28], sám od sebe nemůže nic činiti a koná jen to, co vidí činiti Otce [John 5:19], vždycky činí to, co je Otci libého [John 8:29 ; John 15:10], Otec ho miluje proto, že v poslušnosti pokládá svou duši [= život, J. 10,17]. Vše to naznačuje jeho jedinečný, ničím nenarušeny synovský poměr k nebeskému Otci. Jde o naprostou jednotu vůle Otcovy a Synovy, takže ho Židé obviňovali, že se činí rovným Bohu [John 5:18 ; John 10:33]. A Ježíš u John 5:19n na tuto výtku odpovídá popisem svého poměru k Otci a Otcova poměru k sobě v ten smysl, že úctu, kterou lidé prokazují Otci, mají prokazovat i Synu. Tento jedinečný vztah k Bohu je jinde vyjádřen obratem »jednorozený Syn« [John 1:18 ; John 3:16 , John 3:18; sr. 1John 4:9; Heb 11:17]. Některé rukopisy u John 1:18 čtou dokonce: »Jednorozený Bůh, který je v lůně Otcově, ten o tom pověděl«. Vrcholu pak je dosaženo tam, kde se mluví o věčnosti Kristova synovství. Už John 1:1 mluví o tom, že na počátku bylo Slovo u Boha. Ale pro Jana Slovo = Syn. Dříve ještě, než došlo ke vtělení, měl Syn u Otce svou slávu [John 17:5]. Otec jej miloval před ustanovením [= založením] světa [John 17:24]. Ten, který byl v lůně Otcově [John 1:18], může dokonale svou osobou representovati Boha [John 3:11nn ; John 8:38]. Neboť Syn je »s hůry« [John 8:23]. Je prve, nežli byl Abraham [John 8:58]. Jako vtělený Syn je dokonalým, konečným zjevením Otce [John 14:9n]. Kdo zná jej, zná Otce [John 8:19]. On je v Otci a Otec v něm [John 14:11]. On a Otec jsou jedno [John 10:30]. Při tom nutno míti na paměti pro naše myšlení protichůdnou myšlenku, že tento S. B. může udržet své synovství jen pod podmínkou, že bude poslušně plnit vůli Otcovu. Jeho synovství na zemi je omezeno lidskými podmínkami [sr. Mark 13:32]. Ale po zmrtvýchvstání se Syn stane absolutním Pánem, t. j. vrátí se k své někdejší slávě [John 13:3 ; John 17:4n ; John 20:23, sr. Rev 2:18].

Také Pavel označuje Ježíše Krista jako S-a B-ho. Není to pouhý čestný titul Mesiáše. Jde o vystižení jeho bytostné podstaty, jeho nestvořeného a existenciálního poměru k Bohu. S. B. je obraz neviditelného Boha, v němž, skrze něho a pro něho bylo stvořeno všecko [Col 1:15n]. Je to milý S. B. [Col 1:13], kterého Bůh neušetřil, aby došlo k vykoupení hříšníků [Rom 8:32]. Podle Rom 1:4 bylo toto synovství přemocně dokázáno jeho zmrtvýchvstáním. Ale bylo tu už před zmrtvýchvstáním, ano bylo tu od věků [Rom 8:3; Gal 4:4; 1Cor 10:4; 2Cor 8:9]. Věčný Syn se zřekl božských výsad, božské existenční formy, když se rozhodl, že půjde na svět [Phil 2:5 - Phil 2:7]. Toto sebeponížení bylo důkazem jeho nekonečné božské lásky a naprosté poslušnosti, jež nakonec vedly k plnému rozvinutí jeho slávy [Phil 2:9nn]. Při tom Pavel znovu a znovu zdůrazňuje podřízenost Syna Otci. Bůh je to, jenž posílá Syna [Gal 4:4], jenž neušetřil Syna [Rom 8:32], jenž ho povýšil nade vše a dal jemu jméno nad každé jméno [Phil 2:9]. Otci se zalíbilo, aby v Synu přebývala všecka plnost [Col 1:19]. Vše, co Kristus činil, sloužilo k slávě Boha Otce [Phil 2:11, kde Kral. překládají chybně: »v slávě Boha Otce«]. Sr. také 1Cor 11:3 ; 1Cor 3:23 ; 1Cor 15:28. Ale to neznamená, že by popíral božství Kristovo [sr. Rom 9:5; Col 2:9]. Podřízenost Syna Otci jen potvrzuje jednotu Boží; nenarušuje ji.

Epištola k Židům má mnoho společného s Janem i Pavlem. Preexistentní Syn je jí skutečností, z níž vychází, aby na jejím pozadí vykreslila nepochopitelnou velikost [Heb 5:8] a současně spasitelnou účinnost Synova přebývání na zemi, kde se ztotožnil s člověkem [Heb 2:10 , Heb 2:14nn]. Preexistentní Syn byl »odlesk slávy a otisk podstaty Boží« [Heb 1:3 v překladu Žilkově]; na něj se vztahuje Ps 45:7, kde Syn je oslovován jako »Bůh« [Heb 1:8]; je tudíž vyvýšen nad anděly tak, že mu přísluší jejich klanění [Heb 1:5n]. Skrze Syna byly stvořeny všecky věky [Heb 1:2], on nese vesmír svým mocným slovem [Heb 1:3]. On je naplněn Duchem věčným [Heb 9:14, sr. 7,16]. Ovšem, za svého pozemského života byl o málo menší andělů [Heb 2:9], přijal lidství s jeho tělem nejen, aby byl pochopitelný lidem, ale aby mohl okusit všecka lidská pokušení i bolesti smrti [Heb 2:14 - Heb 2:18]. Nové v pojetí Žd je to, že vykupitelské dílo Synovo je popisováno jako dílo dokonalého velekněze [Heb 5:5 ; Heb 7:27 ; Heb 9:12], jež však nebylo dočasné, nýbrž věčné. Jako velekněz oroduje i po svém vyvýšení [Heb 2:9 ; Heb 4:14 ; Heb 7:25 ; Heb 9:24] v nebeské svatyni, jako Syn sedí po pravici Boží [Heb 1:3] a podruhé se ukáže těm, kteří ho čekají ke konečné spáse [Heb 9:28]. Ale pisatel Žd stejně jako Pavel popisuje Syna jako závislého na Otci. Otec jej ustanovil dědicem světa [Heb 1:2], ustanovil jej veleknězem [Heb 5:5], vzkřísil jej z mrtvých [Heb 13:20] a povýšil k slávě [Heb 1:13]. Je *prvorozený, který je Otcem uveden na svět [Heb 1:6], ale nesedí na trůně Božím, nýbrž po Boží pravici [Heb 1:13]. Pisatel Žd se nesnaží tyto dvě skutečnosti [božství a podřízenost Otci] nějak logicky vyrovnat; prostě je konstatuje. A ačkoli hledí vstříc k druhému příchodu Kristovu, nikde nejde tak daleko jako Pavel v 1Cor 15:27n.

Přehlédneme-li vše, co je v NZ-ě řečeno o Kristově synovství Božím, můžeme konstatovat, že jde o pokus vyjádřiti skutečnost, že Bůh a Ježíš patří k sobě tak, že to přesahuje všecko lidské chápání. Syn je jedinečným, dokonalým, konečným zjevením Božím [Heb 1:1]. Svou dokonalou poslušností, t. j. svým dokonalým synovstvím vyvrátil moc satanovu [John 14:30] ; sám sebe jako oběť bez poskvrny obětoval Bohu, a tak očistil naše svědomí od mrtvých skutků [Heb 9:14]. Jeho dokonalé synovství bylo předpokladem spasitelné účinnosti jeho sebeobětování. Náznaky, které jsou v NZ-ě uvedeny, vedly starokřesťanskou theologii k vybudování theorie o dvou přirozenostech Kristových: lidské a božské. Poměr obou byl předmětem theologických rozhovorů a dlouhých sporů.

2. Věřící jako synové Boží. NZ užívá pro označení věřících v Krista jako s-ů B-ch dvou řeckých podstatných jmen: teknon [= dítě] a hyios [= syn], při čemž první vyjadřuje více původ [»ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni, John 1:12n, sr. 1John 5:1nn , John 5:18], druhý na tomto původu na základě víry vzniklý stav, příslušnost, synovství [Gal 3:26]. S-ové B. jsou ti, kteří jsou puzeni Duchem Božím [Rom 8:14; Gal 4:6]. Tento Duch věřícím potvrzuje, že jsou s-ové B. [tekna theú,] Rom 8:16 , t. j. že jejich původ je v Boží svrchované činnosti a že jako takoví mají i dědické právo na vše, co pochází z Boha a z Krista. Je příznačné, že Kristus nikde není označen jako teknon, ale vždy jako hyios. Je také příznačné pro Jana, že věřící nikdy nejsou jmenováni hyioi theú, nýbrž vždy jen tekna theú. Je tím označeno to, čím se stali spasitelnou milostí Boží v Kristu Ježíši, skrze Krista a pro něho [John 1:12 ; John 11:52; 1John 3:1n]. Ap. Pavel ukazuje, že nikoli tělesný původ, byť ze samého Abrahama, nýbrž jen v Kristu splněné zaslíbení Boží činí z lidí s-y B. [Rom 9:7n, sr. Gal 4:28]. S-ové jsou ti, kteří na základě přijaté spásy se stali účastníky a podílníky otcovské milosti Boží. Ve výrocích Rom 8:15; Gal 4:5 to Pavel vyjadřuje pojmem hyiothesia = adopce, jež Kraličtí překládají po prvé synovství, po druhé právo synů. [Sr. také Rom 8:23 ; Rom 9:4; Eph 1:5; 2Cor 6:18; Rev 21:7]. V 1John 3:10 se staví proti sobě s-ové B. a s-ové ďáblovi [sr. John 8:42 , John 8:44; 1John 5:18]. Jako Duch sv. dává vznik s-ům B-m skrze znovuzrození, tak duch nesvatý s-ům ďáblovým. S-ové B. jsou následovníci, napodobitelé Boha, žijí v lásce [Eph 5:1, sr. Matt 5:45] a usilují o to, aby byli bez vady i uprostřed současného pokolení [Phil 2:15; sr. Eph 5:8; 1Pet 1:14]. Tomu ovšem nelze rozumět tak, že toto úsilí činí z člověka s-a B-ho, nýbrž naopak: přijaté synovství vede k tomuto úsilí [1John 3:2].

Podle některých vykladačů má výraz s-ové B. u Matt 5:9 a Luke 20:36 zvláštní význam. Tvůrcové pokoje - nejen tedy pokojní Jas 3:17, nejen ti, kteří mají pokoj se všemi lidmi Rom 12:18 a mezi sebou Mark 9:50 - ale nositelé, vědomí působci pokoje, smírcové [sr. Eph 1:20, kde je užito téhož slovesa o Kristu, jenž skrze krev kříže v pokoj uvedl všecko, sr. Eph 2:14n], kteří jsou ochotni pro tuto svou činnost trpět, budou nazváni [Bohem, anděly a lidmi] s-y B-mi, t. j. budou přijati mezi anděly [sr. Mark 12:25; Heb 12:22n] do mimořádné blízkosti Boží [Rev 22:3n]. Jsou to ti, kteří jsou určeni ke vzkříšení [»synové vzkříšení«] a rovnati se budou andělům. Pravděpodobnější je však střízlivější výklad : kde se opravdu tvoří, tvůrčím způsobem zjednává pokoj lidí s Bohem i navzájem, tam jest přítomen pravý lid Boží/jehož údové jsou sové Boží; vždyť přece už Izrael ve SZ byl nazýván s-em Božím [Exod 4:22; Hos 11:1].